Poprvé s partnerem na cestách?
Když poprvé vyrazíš se svým milým na delší cestu, je to velká věc. V mnoha vztazích taková cesta znamená důležitý milník, a zvláště v těch, které se už z fáze I (růžová zamilovanost) dostaly do reality fáze II (objevování stínů). Otevírá se pole, kde se obnažujete v celém spektru. Vím o párech, které se po takové cestě rozešly, ale taky o párech, které svůj vztah posunuly na další úroveň zralosti a milují se.
Velký úkol pro mě byl přijmout nové nastavení situace: už tady nejsem jen já sama. Už se nerozhoduji jen sama za sebe; na základě vlastních úsudků, pocitů a závanů intuice. Už tady nejsem jen já a moje svobodné flow. Mám teď vedle sebe milovaného člověka, s nímž hledáme společná řešení, ve kterých se cítíme dobře oba. Snažíme se nepadat do klasického "střídavě to jeden vede a druhý ustupuje". Oba jsme vůdčí typy, ale taky chceme, aby se měl dobře i ten druhý a umíme bohužel upozaďovat své potřeby. Chceme ale najít společnou Cestu. A to i v těch nejjednodušších věcech: jednoho zavolá jiná část pláže nebo ho to táhne do jiné části ostrova. Hledání místa na spaní je taky téma. Budeme dnes spát u tohoto keře nebo u tamtoho balvanu? Já, pocitová žena: "No, já u toho keře spát nechci a nemám k tomu žádný logický důvod. Prostě z něj nemám dobrý pocit. Ale u toho balvanu se určitě vyspím dobře." Viktor, logický muž, nevidí žádný zjevný důvod, obě místa mu přijdou stejná a keř je blíž než balvan: "Proč?" Já: "Prostě to vím." (ber s nadsázkou)
Být vnitřně v míru s tím, že rozhodnutí už nedělám jen já sama za sebe byla pro mě fakt výzva. Jedná se často o takové banalitky, ale při prvním cestování se svým milým prostě zjistíš, že místo divokého vanutí nebo ňuňavého rochnění se ve vlastním flow musíš někdy volit:
Ponor ve svém osobním flow?
Nebo bytí spolu?
Oboje to voní.
Ale když zvolím jedno, nepřipravím se o nějaký zážitek?
Byla jsem zvyklá při cestování věnovat plnou pozornost zázrakům okolo a sobě. Ale když je se mnou Viktor, moje pozornost směřuje i do archetypálně zakořeněné tendence k vnímání potřeb druhého a tendence k péči: Je Viktor v pohodě? Jak se mu nese ten šíleně těžký batoh, který obsahuje jídlo na týden pro nás oba? Co jeho kolena? A protože řeším svého milého, nevidím třeba ten úchvatný let dravce, který bych si plně vychutnala, kdybych tam byla sama. Ano, přichází do života nová role: žena = teplá náruč péče. Ale jak to skloubit s těmi osobními zázraky?
-- Ženy, samotářské ženy vlčice, máte to taky tak? Klidně mi o tom napište, zajímá mě, jak to vnímáte A muži, kteří nějakou samotářskou vlčici milujete a snažíte se ji pochopit, jak to vnímáte vy? --
Najednou je tady množství času a energie věnované komunikování věcí, které když je člověk sám prostě neřeší. Být sama je pro mě v mnoha ohledech jednodušší. Akorát že jednodušší neznamená nutně prospěšné a vedoucí k vývoji. Že je něco jednodušší může znamenat zůstat stát na místě nebo se dokonce ponořit zpět do stínového počátku. Jít dál je těžší a zároveň úleva. Znamená to se obnažit, a taktéž se vystavit vlastnímu stínu, který se může projevit dosud netušeným způsobem nebo s novou silou vytáhne něco, co jsi dávno považovala za "vyřešené".
Být ráda sama není feminismus ani strach z mužů. Není to křečovitá snaha zvládnout všechno sama. Vůbec se to nevylučuje s jemným ženstvím, které se rádo nechá opečovat mužem gentlemanem. Žít sama pro sebe, považovat svobodu za normální stav, být sama se sebou a vážit si toho je obrovsky důležitý aspekt. A je třeba ho nepřestat vkládat do života ani když máš rodinu. A pokud ji zatím nemáš a trávíš mnoho času sama se sebou, protože samotářství je tvá přirozenost, prostě ten svůj svět miluješ a může být těžké do něj opravdově přijmout druhého člověka (a projevuje se to i v těch nejmenších věcech – jak dlouho jsem měla při praní prádla tendenci dělit moje a Viktorovo?). Něco v tobě to vnímá jako narušení. Brání se to, má to pocit, že ten druhý "mi bere to moje".
Až potom konečně ty celá pochopíš, že přijetí milovaného člověka do svého světa znamená vytvořit svět společný, který existenci toho tvého nesmazává, ale rozšiřuje. Každé rozšíření je nejprve krok do neznáma, vždycky se pak ozve ego, které chce mít ten svět který zná nezměněný, chce mít "to svoje". Zároveň ale duše šeptá, že je ti ta samota už jaksi malá, že už ji znáš, a že rozšíření, které milovaný člověk přináší je přesně ten další krok vývoje, je součástí tvé Cesty.
Milovaný člověk nevyhnutelně přináší i "kořeníčko". Tedy nejen nové prvky do tvého světa, ale i nové aspekty tvé osobnosti, které partnerova přítomnost katalyzuje. Nebo ti z minulosti vyplavou ty největší sra*ky, aby ses na ně znovu podívala. Myslíš si, že jsi měla něco vyřešené? V nečekaných momentech se znovu stáváš tou, kterou jsi byla třeba před deseti lety, abys tuto "starou sebe" mohla konečně přijmout a obejmout. Abys vyslechla, co ti říká, a respektovala, co tě učí. Ne proto, aby ses za ni styděla a šlapala po ní. Všechno to, co "jsi byla a překonala", to, na čem jsi roky tak pracovala se ze své latentní pozice hluboko v nevědomí vrátí, vyhřezne to s novou silou. Jako když před tebe někdo plácne velrybu. To přichází tvůj Stín a nese velkou sílu a moudrost jen pro tebe. Je to v pořádku, jen je potřeba to pochopit:) Integrace stínu je proces, který zůstává věčně otevřený. Je to jako stoupat po nekonečném točitém schodišti: pokaždé když zvládneš jeden schod, je tam pak další a náročnější, a ani toto není přesné přirovnání, protože práce se stínem se lineárně neděje. Ze spodních vrstev schodiště vedou šlahouny do horních a způsobují opakování. Co se však mění a zraje je tvůj způsob práce se stínem, se zkušenostmi roste tvá kapacita ke zvládání větších věcí, a v tom je právě ten klíč: tvůj postoj, tvá laskavá síla určuje, jaký proces integrace stínu bude.
Přijetí milovaného člověka do svého života je jako by se tvé pole možností rozšířilo o dalších 100 %, a ty možnosti samozřejmě nejsou vždy v absolutním souladu s tebou. Ráda to přirovnávám k dítěti, které má rádo čokoládový dortík, sušenky a slaný karamel, a najednou dostane na výběr ještě marcipán, cheesecake, pistáciovou zmrzlinu… má zůstat u toho svého, co už miluje? Nebo se otevřít něčemu, co třeba i nevypadá moc lákavě, ale nese to možnost, že to bude lepší než cokoliv, než co v životě zkusilo? ♥